Výprava do dolu
V sobotu se nás na Smíchovském nádraží sešlo celkem osm. Největším překvapením byl jistě Wiki, který si k nám odskočil z Brna od rozdělaného doktorátu (Pára asi opět bude hořekovat: „Kdybych to byl tušil…“). Přišel také David, který s námi byl před třemi roky na táboře na Svárožné u Železné Rudy a letos začal studovat v Praze na VŠCHT. Z nováčků dorazili Giovanni, Jirka a Adam. Zbytek výpravy tvořili Honza, Marek a Pif.
V Loděnici s námi vystoupila skupina skautů a skautek ze Zbraslavi vedená Sekáčem. Nádraží se vydali kamsi doprava, zatímco my jsme podle Marka měli jít vlevo a po třech kilometrech vytrvalé chůze dosáhnout našeho cíle – Chrustenické šachty. Marek asi netušil, že kdosi na strom před nádražím umístil směrovku k šachtě s opačným směrem a kilometráží 1 km. Vydali jsme se tedy za zbraslavskými skauty. Cestou naši nováčci potkali fantastickou chlupatou housenku. Giovanni neodolal a hned si ji mobilem vyfotil.
Giovanni v akci
Marek ovšem neodolal také, a tak se na housenku můžete podívat i vy.
Housenka
Netrvalo dlouho a přišli jsme ke vstupu do šachty, kde již zbraslavští skautští sourozenci soustředěně naslouchali výkladu průvodkyně. Vyzvedli jsme si přílby a přidali se k nim. Slečna průvodkyně z nás měla „ohromnou“ radost, protože musela výklad zopakovat. A potom jsme se vydali do tmavého podzemí.
Cestou hlavní štolou na osmém patře jsme viděli různá důlní zařízení, stáj pro koně (jeden kůň utáhl stejné množstí důlních vozíků jako lokomotiva a pamatoval si jejich počet - když mu jich dali více, tak zůstal stát a čekal, dokud mu přebytečné vozíky neodpojí). Po žebřících jsme vylezli do strojovny v sedmém patře a potom, když jsme sestoupili dolů, jsme se vrátili zpět důlním vláčkem. V takzvané nové strojovně, kde byly vystavené různé stroje, vozíky, nástoje a další věci potřebné k důlnímu provozu, jsme otestovali sirénu. Vydržela. Naše uši také.
Cestou hlavní štolou na osmém patře jsme viděli různá důlní zařízení, stáj pro koně (jeden kůň utáhl stejné množstí důlních vozíků jako lokomotiva a pamatoval si jejich počet - když mu jich dali více, tak zůstal stát a čekal, dokud mu přebytečné vozíky neodpojí). Po žebřících jsme vylezli do strojovny v sedmém patře a potom, když jsme sestoupili dolů, jsme se vrátili zpět důlním vláčkem. V takzvané nové strojovně, kde byly vystavené různé stroje, vozíky, nástoje a další věci potřebné k důlnímu provozu, jsme otestovali sirénu. Vydržela. Naše uši také.
Giovanni a Adam zkoušejí
odolnost našich uší
odolnost našich uší
Adam se snaží provrtat
stěnou strojovny
stěnou strojovny
Mašinky, tedy lokomotivy nám jednoznačně učarovaly. Ve strojovně jsme obdivovali nejstarší elektrickou důlní lokomotivu na našem území. Venku na nás ale čekalo opravdu velké překvapení. Mohli jsme si vyzkoušet řízení důlní lokomotivy naostro a pocvičit se v přehazování výhybky. Adam se do role mašinfíry vžil natolik, že zaskočil i naši průvodkyni, když dokázal lokomotivu znovu nastartovat potom, co ji pečlivě vypnula.
Nejstarší el. lokomotiva v obležení
Držte se, Adam řídí
Potom jsme opustili areál dolu a vydali se na cestu k železniční zastávce v Nučicích. Na úpatí Blýskavy, která je zcela poddolována 70 patry dolu, jsme poobědvali. Následoval výstup na hřeben. Adam toho využil a vytrvale sbíral přírodniny do školy na hodinu výtvarné výchovy. V obou rukou třímal jakési rostliny a co chvíli se sehnul k zemi pro opravdu zajímavý žalud. Po půlhodině vytrvalého sbírání jsme došli k závěru, že má bezedné kapsy.
Když jsme vyšli z lesa, věnovali jsme nějaký čas tréninku přihrávek freesbee. To víte, Vesmírná flotila volá. Nejdobrodružnější úsek cesty nás ale ještě čekal. Na poli, přes které jsme měli bez problémů přejít k vlakové zastávce, vyrostla přehršle logistických parků. Obcházeli jsme je pravou džunglí keřů, kopřiv a trnitého ostužiní. Potom následovalo moře trávy vysoké tak, že se v něm ztrácel i Marek. Ještě, že Wiki a Pif jsou tak vysocí… A pak jsme se museli prodírat svažitým pralesem. Giovanni vzpomínal, jak mu maminka líčila cestu džunglí ve Venezuele. Určitě to měla snazší než my, protože jsme neměli mačetu. A pak už jsme byli na silnici, na které ležel přejetý had, a k vlaku to bylo co by kamenem dohodil. Přijel pár minut poté, co jsme dorazili na zastávku. Cestou domů jsme se dohadovali, proč je na stěně stanice nápis: „Zákaz vstupu na pozemek.“ Že by dílo špinavé konkurence drah, která je chce takto připravit o cestující?
Když jsme vyšli z lesa, věnovali jsme nějaký čas tréninku přihrávek freesbee. To víte, Vesmírná flotila volá. Nejdobrodružnější úsek cesty nás ale ještě čekal. Na poli, přes které jsme měli bez problémů přejít k vlakové zastávce, vyrostla přehršle logistických parků. Obcházeli jsme je pravou džunglí keřů, kopřiv a trnitého ostužiní. Potom následovalo moře trávy vysoké tak, že se v něm ztrácel i Marek. Ještě, že Wiki a Pif jsou tak vysocí… A pak jsme se museli prodírat svažitým pralesem. Giovanni vzpomínal, jak mu maminka líčila cestu džunglí ve Venezuele. Určitě to měla snazší než my, protože jsme neměli mačetu. A pak už jsme byli na silnici, na které ležel přejetý had, a k vlaku to bylo co by kamenem dohodil. Přijel pár minut poté, co jsme dorazili na zastávku. Cestou domů jsme se dohadovali, proč je na stěně stanice nápis: „Zákaz vstupu na pozemek.“ Že by dílo špinavé konkurence drah, která je chce takto připravit o cestující?