Brutální finiš nám vynesl třetí místo
Začátkem listopadu nás čekal mezinárodní tábor, který pod názvem Výstup na Eiger pro skautské oddíly ze Slovenska a České republiky připravil 13. zbor z Bratislavy v Tatranskej Lomnici.
Tábor se konal v období slovenských podzimních prázdnin. Začínal tedy 1. listopadu odpoledne. Původně jsme měli odjíždět na Slovensko už v úterý večer, abychom si Tater opravdu užili. Náš oddíl měli zastupovat Honza, Jakub, Mini-me a Pif. Vedoucím výpravy byl Marek. Jenže Honza si při svém oblíbeném sportu zlomil pár prstů na noze a navíc ve středu měli Markovu manželku Darinu propustit z nemocnice. Nakonec jsme tedy odjížděli na Slovensko o den později a v oslabení.
Kapitola první
o cestě vlakem, v níž Jakub zvolá „Sněží!“
Výprava se sešla ve středu večer na Hlavním nádraží. Nastoupili jsme do Slovenské strely, ve které jsme měli zamluvená lehátka, a takřka na čas se vydali na cestu, která nám měla přinést kromě fantastických zážitků ze zimních velehor i překvapivé třetí místo v mezinárodní soutěži, která byla motivována příběhem horolezců podnikajících jeden z nejobtížnějších výstupů – severní stěnou na vrchol Eigeru.
Cesta lehátkovým kupé je dobrodružstvím sama o sobě, zejména pro dlouhány jako Pif. V nezvyklém prostředí se nám neusínalo lehce. Po pár hodinách neklidného spánku nás vyrušila pasová kontrola. Pak jsem opět usnul a probudila mne až Jakubova slova: „Ty brďo, sníh.“ A opravdu. Blížili jsme se ke Štrbě a kolem trati byl poprašek sněhu. Dostal jsem strach, že by nás případný zákaz vycházení mohl tam nahoře uvěznit v chalupě. Věřil jsem, že pořadatelé se ničím takovým nedají zaskočit, ale bál jsem se, že nepřízeň počasí nám zabrání poznat blíž divokou krásu tatranské přírody.
Lomničák se před námi skoro pořád skrýval v mlze
S lehkým zpožděním jsme dorazili do Popradu. Naštěstí električka do Smokovce čekala, a tak jsme vzápětí pokračovali dál. Cestou jsme měli možnost na vlastní oči poznat, jaké škody tu před více jak rokem napáchala vichřice – vypadalo to, jako by po úbočí Tater přejel gigantický holící strojek. Úspěšně jsme zvládli přestup na trať do Tatranskej Lomnice.
Kapitola druhá
o tom, jak jsme nedošli na Skalnaté pleso
Po chvilce čekání na lomnickém nádraží, zpestřeném pátráním po Miniho baťůžku, zapomenutém ve vlaku, nás čekala krátká jízda autem do budovy „Školy v prírode 1. máj“. Dorazili jsme akorát, když osazenstvo chalupy vyráželo ven na rozcvičku. Ta nám byla prominuta a po ubytování jsme se všichni sešli v jídelně na snídani. Byla to pro většinu z nás již druhá snídaně (pro někoho i třetí 
), ale snědli jsme ji s chutí. Když se chýlila ke konci, řekl nám šéf celé akce Sváko, co nás čeká – rozdělíme se na dvě skupiny a vyrazíme do hor. Jedna část půjde na Skalnaté a druhá na Zelené pleso.
Stali jsme se součástí skupiny, která se vydala na Skalnaté Pleso. Nějakou dobu naše horská vůdkyně hledala nejlepší cestu z Lomnice a její snaha byla nakonec korunováne úspěchem. Překonali jsme hranici polomu a ponořili se do lesa. Sněhu pozvolna přibývalo, naši průvodci z řad organizátorů nám dávali zapeklité úkoly (odhadnout bez hodinek hodinový časový úsek, určit sever bez kompasu, udržet v obráceném kolíčku na prádlo co nejdéle list papíru apod.). Jak jsme stoupali po cestě vzhůru, jako bychom se více a více nořili do království paní Zimy.
Tenhle vodopád nás zaujal nezvyklým esíčkem
Začalo sněžit a v místech, kde byl les řidší, foukal mrazivý vichr. Z mraků občas vykoukly siluety horských štítů a sněhu bylo stále více. Bylo krátce po poledni, když jsme dorazili k Reinerově chatě a posvačili. Tou dobou také uplynul náš odhad hodiny (sekli jsme se o 12 minut a byli předposlední). Čekala nás nejnáročnější část cesty, která podle údajů na rozcestníku měla trvat hodinu a čtyřicet minut.
Stoupali jsme směrem k Zamkovského chatě a připadali si jak za vánice na dálném severu. Drobný sníh v kombinaci s prudkým větrem oslepoval naše oči (jak nepokrytě jsem tehdy záviděl Pifovi jeho brýle…). Stačilo si na chvíli sundat rukavice a rázem vám ruce zkřehly natolik, že se z navlékání rukavic stalo několikaminutové martýrium. Cesta vedla kolem Obrovského vodopádu. Dál pokračovala po rozsáhlém kamenném poli z balvanu na balvan. Nyní mezery mezi nimi zavál sníh a hrozilo, že při neopatrném šlápnutí se vám noha zaklíní hodně hluboko.
Výstup k Zamkovského chatě, kde nás čekala další zastávka, trval v té fujavici snad celou věčnost. Nakonec jsme se vpotáceli do přecpané jídelny v chatě. Dokonce se našlo i pár volných míst, takže jsme si mohli na chvíli sednout. Vzhledem k počasí a k tomu, jak dlouho nám trvala cesta, se vedení výpravy rozhodlo, že na Skalnaté pleso nepůjdeme, ale vrátíme se zpět do Lomnice. A protože se chatařovi nelíbilo, že chceme jíst vlastní jídlo, padlo rozhodnutí, že sejdeme dolů k Rainerově chatě a poobědváme tam. Tak se také stalo.
Sluníčko se snažilo, ale mraky byly silnější
Nedá se říci, že by cesta dolů byla pohodlnější, či snad příjemnější. Ale vidina tepla chaty, teplého čaje zahřívajícího vaše zkřehlé ruce a příjemného pocitu, který se rozhostí ve vašem žaludku po snědení nějakého toho krajíce chleba a vypití onoho teplého čaje, byla mocnou motivací. Nic nevadilo, že Rainerova chata je maličká – nakonec jsme se tam vtěsnali a bylo nám fajn. Chatař vypadal jako oživlý dřevořez slovenského horala. U našeho stolu seděli jacísi mladí cizinci, kteří se snažili se světem komunikovat anglicky ale z jejich řeči bylo poznat, že to není jejich rodný jazyk. Nakonec se s nimi Pif dal do řeči a ukázalo se, že to jsou studenti z Bratislavy. On Brazilec a ona Němka, pro Pifa skvělá možnost procvičit si jak anglinu, tak němčinu.
Nakonec jsme se vydali zpět k našemu přechodnému domovu. S každým metrem, o který jsme sestoupili níže, se počasí vylepšovalo, sněhu pozvolna ubývalo a v Lomnici byl jen slabý poprašek. Dole nás čekalo překvapení – na chvíli se mraky halící Lomnický štít roztrhaly a my jej spatřili v celé jeho mohutné a podmanivé kráse (viz první foto). Pif nelenil, vytáhl dalekohled a jal se ho podrobně zkoumat.
V chatě nás kromě teplého čaje čekala před večeří ještě jedna vypečená soutěžní disciplína – štafeta v přišívání knoflíku. Se zkřehlými prsty to byla opravdu „lahůdka“. To však nebylo nic ve srovnání s tím, co nás čekalo po večeři:
- bludiště: museli jsme Jakuba, který měl zavázané oči, navigovat bludištěm židlí k místu, kde stála hořící svíčka, aby ji sfoukl
- odhad výšky věžičky na chalupě
- určení šířky chalupy
- určení vzálenosti mezi čtyřmi lampami veřejného osvětlení na ulici
- nalezení cca 10 míst na mapě Vysokých Tater (při tom jsme zjistili, že jsme dnes ušli cca 17 km)
- rozluštění několika šifer (pochopitelně ve slovenštině), pod kterými se skrývaly různé tělocvičné úkony (30 sklapovaček, 30 dřepů, vysazení jednoho člena skupiny na střechu boudy v zahradě…)
Na závěr nás čekalo vyhlášení výsledků. Nebudu vás nijak napínat – skončili jsme poslední, a to i přes několik bonusových bodů, které jsme dostali, abychom alespoň trochu srovnali bodový náskok ostatních soutěžních skupin z předchozího dne. Sváko se mne potom ptal, zda nejsme příliš unavení a jestli s ohledem na Mini-meho nechceme mít příští den trochu volnější program. Že bychom nešli k Zelenému plesu, ale věnovali se zábavě na horské dráze v Lomnici a podobně. Musím se přiznat, že jsem vyměknul a byl pro výlet k Zelenému plesu (Pif to později trefně vyjádřil: „Vyměknul? Tomu se říká »dělat ramena«.“)
Po marném pátrání po volné sprše jsme se odebrali do hajan a spali a spali a spali…
Kapitola třetí
o cestě k Zelenému plesu, v níž Mini-me zdeptá svým pohledem Sváka
A ještě jednou spali, dokud nás neprobudila veskrze optimistická německá hymna Deutschland, Deutschland über alles. Chamurapi z pořadatelského týmu pro nás připravil „prušáckou“ rozcvičku. Příkazy vydával s příšerným německým přízvukem. Navzdory všemu to ale bylo docela příjemné rozhýbání před snídaní.
Na Zelené pleso jsme vyrazili opět v devět. Abychom si trochu zkrátili cestu, jeli jsme asi 5 km autobusem. Překonali jsme opět pásmo polomu, které tu nebylo moc velké a vypadalo jako rozsáhlá paseka a ponořili se do hloubi tatranského lesa. Opakovala se opět situace z předchozího dne. Jak jsme stoupali, sněhu přibývalo. Okolní štíty se před námi skrývaly v mracích, a tak jsme šlapali a šlapali.
Zpočátku jsme se ještě koulovali, ale pak přišla Sibérie
Po první delší zastávce jsem přišel s geniální strategií. Protože předchozího dne Mini-me jako nejmladší člen skupiny často zůstával mezi posledními, řekl jsem si, že tentokrát zkusím s ním vždy po přestávce vyjít o něco dříve, než ostatní. Mohl jsem si to dovolit – cestu znám a navíc nehrozilo, že bychom z údolí mohli zabloudit někam jinam. Strategie se osvědčila a Mini-me v roli tahouna a vůdce také (někteří tvrdí, že za to mohlo speciální „palivo“ v podobě tatranek, které prý mají na Mini-meho stejný účinek jako nitro na vytuněné auto). Cestu, která by podle rozcestníků měla v létě trvat hodinu a tři čtvrtě, jsme zvládli za hodinu. A to za situace, že sněhu neustále přibývalo. Pravda, poslední kilometr k chatě byl nejnáročnější – vítr vířil sněhové vločky, vyšlapaná cesta se smrskla na stezičku pro jednoho chodce o hloubce lýtek (předpokládám, že sněhu tam bylo po pás) a Mini-me se propadl do středu peletonu, ale i tak to od něj byl ohromný výkon.
Naštěstí vítr nebyl tak silný, to jen Pifovi zkresluje optika
Kolem chaty to vypadalo, jako kolem nějaké základny v Antarktidě. Hukot agregátu, nízká viditelnost, vánice, která oslepovala – to vše vytvářelo neopakovatelnou atmosféru. Před chatou jsme se koštětem oprášili od sněhu a vešli dovnitř. Útočištěm se nám stala vstupní hala s rozlehlým stolem a spoustou místa k sezení.
Svlékli jsme bundy, dali sušit mokré prádlo na topení, objednali si skvělý nosičský čaj, který voněl po bylinkách a byl slazený medem. Vybalili jsme svačiny a pustili se do nich. Postupně dorazil i zbytek naší výpravy, a tak nic nebránilo tomu, aby Sváko mohl vyhlásit další etapu soutěží.
Mini se nejprve pořádně posilnil…
Tentokrát jsme si vedli docela dobře – umisťovali jsme se na prvních místech. Mini-me Sváka odrovnal v souboji o klíč, vcelku jsme zvládli uzlování i shromáždění co největšího množství předmětů začínajících na "R" (další disciplíny, žel, se mi dosud nepodařilo vydolovat z harddisku mé paměti) .
…a potom v souboji o klíč psychicky zdeptal Sváka
Mezitím se kolem chaty přehnalo několik fujavic, které bychom rozhodně nechtěli zažít tam venku. Ale jak se poledne zvolna překlápělo do odpoledne, bylo nám jasné, že se budeme muset vydat na cestu k domovu. Věci jsme měli suché, dva nosičské čaje nás příjemně hřály v žaludcích a počasí se zjevně umoudřilo. Oblékli jsme se a vyrazili k Lomnici. Obával jsem se, že po těch futeřích, při kterých nebylo z oken chaty vidět zvířeným sněhem na krok, bude cesta naprosto zavátá, ale naštěstí tomu tak nebylo. Mini-me vyrazil tempem ohaře větřícího čerstvou stopu, a my všichni za ním. Cesta příjemně ubíhala, Pif a spol cestou navázali prostřednictvím díla nezapomenutelného Járy da Cimrmana užší kontakt s Vaškem z konkurenční výpravy z Týnce nad Sázavou a já si užíval krás okolní přírody (pokud jsem tedy zrovna neřešil nějaké pracovní problémy telefonem).
Večer nad tatranským polomem
Když jsem dorazil k silnici, začínalo se zvolna šeřit. Po zkušenosti ze včerejšího dne, kdy jsme Mini-meho museli kousek nést, jsem měl jisté obavy. Rozptýlil je sám Mini. Když jsem dorazil k autobusové zastávce, vyběhl mi v ústrety s otázkou, která spíš zněla jako oznámení: „Markůůů, jdeme do chaty pěšky. Půjdeš s námi?“ Autobus měl jet za asi 40 minut a čekat v mrazivém podvečeru nebylo nic příjemného. Vyrazili jsme tedy po silnici k Lomnici. Pif a Vašek se častovali navzájem hláškami z děl velkého českého génia
(pokračování zítra) 
asi už ne
Večer
- hodina záchranář
- záchraná hra bez Mini-meho
- bodování (viz.foto) - jsme poslední
Sobota
- horská dráha
- rozcvičká - francouzská (Chamurappi); Marseillaise
- oběd
- start hry
- kolem hřbitova k pumpě (zpráva v žlutých trubkách)
- skokanské můstky (foto)
- Stará lesná, razcestie=přejezd -> potkáváme pořadatele a všechny další týmy
- stověžatý hotel (=hotel Praha), celý obejdeme, hledáme nad ním, je to dole na parkovišti
- pošta - tel. budka, fotky haly
- hledání haly, nevíme jestli je zpráva na místě focení nebo na vyfoceném prostoru. Minime to objevil v takové díře v zemi
- do chaty, Minimiho kalhoty
- oheň, sušení sirek, zmrzlé prsty, Pifova KPZ
- hodnocení soutěžních fotek
- hry se zavázanýma očima, hry na laně (seřadit se podle velikosti, data narození), stavění mostu [pořadí?]
- vyhlášení fotek + celkové hry
Neděle
- odjezd po snídani, zjišťujeme, že první cestu jsme jeli nesprávným vlakem
- pěkny vlak z Popradu
- Mini hraje na discmanu hada a poslouchá Rammsteiny
- Colfer: Seznam přání, Pratchett: Čarodějky na cestách
Další co by se mělo zmínit
- slovenky nás označují za rodinu
- hory jak přejeté holícím strojkem
- 2.kap: nenabídl nám Sváko, že bychom po cestě nemuseli do hor, ale my jsme se chtěli jít? možná se mi to plete Pif