Výprava na Hvíždinec

HvíždinecTak nám vypukly pololetní prázdniny! Nějak jsem to zaregistrovala až v momentě, kdy jsem se na čtvrteční schůzce poptávala, kdo že by měl nárok na odborku či vlčka školního prospěchu. Les paží dožadujících se mé pozornosti mě poněkud udivil. Pánové, jste ohromně šikovní! Zatím to tedy vypadá tak (jak dosud vím), že na vlčka by měli nárok Adam a Martin, na odborku 1. stupně Jirka a Mini-Me (pokud si poradíme s tím, jak převést slovní hodnocení do té podoby, abychom poznali, zda se Mini zlepšil, nebo se alespoň nezhoršil). Pif si vybojoval odborku 2. stupně, protože jeho prospěch je dlouhodobě víc než skvělý a navíc je ochoten pomoci s učením i druhým. Teoretický nárok na odborku by měl i Paragraf, jenže už je maturantem a nějak nám přešlápl přes věkovou hranici. Ale je to prima, že budete mít co našívat.

I rozhodli jsme se, že se odměníme pololetní výpravou do brdských lesů. Bylo kolem toho sice trochu protestů, kdo že prý má vstávat tak brzo. Ale ráno, ne v 8.10, ale už v 7.50 přešlapovali první nedočkavci na našem obvyklém srazišti. Nakonec jsme vyrazili ve složení: Adam, Jirka, Marek, Martin, Mini-Me, Paragraf, Pif a moje maličkost (Darina).

Mini nám všem koupil jízdenky. Stálo ho to něco počítání, ale nakonec to zvládl bravurně. Jen paní pokladní málem přivedl k infarktu vysokou bankovkou, kterou platil. Ale i to dovedl nějak vyřešit. Mimo to, že si může gratulovat, že ten docela složitý úkol zvládl, přibylo mu první vyplněné políčko do nové experimentální stezky. Experimentálně jsme tak došli k závěru, že alespoň některé úkoly jsou splnitelné.

Vystupovali jsme v Dobřichovicích a potom pomaličku stoupali na hřeben. Cestu jsme si krátili tradičními „zmizíky“ a „potopami“ a také trochu poznáváním přírody. To vcelku všem šlo – až na jednu malou výjimku, kdy se nechali splést i osvědčení experti. Modřín je, pánové, opadavý. Bývá proto rozumné se v zimě podívat napřed nahoru dřív, než obejmu solidní smrk a začnu přesvědčovat vůdce, že je to beton modřín!!! (Máme k tomu i dokumentární foto, jak jistě víte.)

Nahoře na hřebeni se někteří z nás, včetně Marka, divili, že je tam docela zima a sníh. Pravda, na lyžování to nebylo, ale zastudilo nás fest. Proto jsme pořídili vrcholové foto na Hvíždinci. Při té příležitosti nám Jirka s Minim předvedli, jak se vyznají v mapě. Určili naše stanoviště (nic moc těžkého) a pár viditelných bodů v terénu. Trochu větší nesoulad panoval v názoru, kde že je sever. Oba diskutéři se rozešli v úhlu asi 30 stupňů (to je docela dost velký průšvih). Starší a zkušenější pak ale museli dát za pravdu Mini-Memu. Jeho odhad byl kvalifikovanější. Jirka si ale vylepšil skóre později, kdy přišel na to, že k orientaci se mimo intuici (kterou má, mimochodem, docela slušnou) dá použít i vlastní přemýšlení. Takže na dalších docela komplikovaných místech byl schopen určit naši pozici na metr přesně.

 Vrcholové foto Hviždinec

Z vrcholku jsme sešli o něco níž najít si příjemnější místo k polednímu odpočinku. To si pište, že jsme našli. Když jeden ví, kde hledat… A protože víme, zabrousili jsme k chatě T. O. Dánsko. V poledne jsme už měli parádní ohníček (zapálil Jirka na jednu sirku) a postupně jsme si připravovali polední menu. Bylo trochu různorodé – Adam si ohřál prima řízeček, který vyfasoval doma, Pif s Jirkou opekli dietní párečky, Paragraf ohřál konzervičku eňo-něňo fazolek a vrchní velení debužírovalo na předem připraveném masíčku s bramborem, které si ve žhavém popelu ohřálo.

Mladší členové oddílu považovali za svou povinnost se důkladně seznámit s okolím. Věnovali se tomu opravdu pilně, tak jim ani zima nebyla. Po obědě jsme potom pokračovali přes Kamennou dále směrem k Řevnicům. Ještě jednou jsme se cestou zastavili v odlehlé roklince. Lákalo nás jednak spousta kamení, jednak sníh. A tak vznikla originální umělecká díla. Každý měl za úkol postavit kamennou věž a poté se předvedl uměleckým pojetím sněhuláka. Obojí bylo zajímavé.

Pifova a Párova věž

Stavění věže se ukázalo být docela dobrým cvičením trpělivosti a sebeovládání. Asi každý zažil chvilku, kdy se mu už docela vysoká stavba zřítila a on musel začínat znovu, od počátku. Ale nikdo to nevzdal a nakonec byli lepší ti, kdo se museli prát s problémy, než ti, kteří se rozhodli si trochu pomoci – jak to jen říci – metodami, která pravidla zakazovala. Paragraf s Pifem stavěli mimo soutěž, nicméně výška jejich stavby přesáhla výšku některých členů oddílu.

Sněhuláci byli zajímavější po stránce estetické. Jirka vymyslel šíleného Číňana, Mini se rozhodl udělat nám radost vlastním pojetím Věstonické Venuše. I ostatní dílka byla zajímavá.

Adamovo minimalistické dílo Martin a jeho snowman

Jirkův šílený Číňan Věstonická Venuše a la Mini-Me

Po tomto malém intermezzu jsme plynule šli a šli až do civilizace. Její první projevy nás šokovaly. Potkali jsme jezdkyni na koni a dva psy. Jeden byla tak obrovský, že většina z nás by si s ním hleděla z očí do očí.


To je pes, co?

Na řevnickém nádražíčku jsme museli chvilku čekat. Mini se pokusil naučit se kousek z praktického poskytování první pomoci. Ještě štěstí, že Pif byl zraněný „jen jako“. Ale každý začátek je těžký a příště už si Mini-Me bude vědět rady.

Ve vlaku pak podnikl obrovský nápor na splnění některých bodů Martin. Ve Stezce mu přibyla halda odškrtaných bodů (a to nejen v nováčkovské). Bude-li takhle makat dál, asi se budeme všichni divit. Ne vše se ale podařilo k plné spokojenosti:

  • Mini, nedlužíš nám náhodou „pouhých“ 30 kliků?
  • Adame, co kdybys příště vyjel bez mobilu? Nedělá nám problém uschovat Ti ho do vůdcovské kapsy, ale přece jen…
  • Pánové, neoslovujte se, prosím, příjmeními. Mezi dobrými kamarády se to nedělá a vedení navíc oceňuje tento nešvar 5 kliky!
  • A konečně: nežalujte, prosím… Správní chlapi se tak přece nechovají. Dík.

Do Prahy jsem se vrátili příjemně unaveni a skoro hned jsme se rozprchli do vlídné náruče rodičovské péče. O Marka vlídně pečovaly večerní přednášky (doufám, že je neprospal). Tak zase příště!