Lednové sčítání vodního ptactva
Proč jezdíme sčítat vodní ptactvo?
Sledováním počtů různých živočichů se člověk zabýval od pradávna. Již pravěcí lovci zřejmě věděli o shromažďování a dalekých migracích vodních ptáků. Dnes nám vodní ptáci mohou poskytnout zajímavé informace o stavu životního prostředí. Proto již od roku 1967 probíhá každoroční Mezinárodní sčítání vodních ptáků (International Waterbirds Census). Koná se v zimě, protože při zimování jsou vodní ptáci většinou soustředěni ve větším množství na menším území a lépe se sčítají. Sčítání je koordinováno organizací „Wetlands International“. V neposlední řadě je cílem tohoto programu šíření obecného povědomí o významu vodních ptáků a jimi obývaných biotopů na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Bližší informace v češtině najdete na stránkách, věnovaných sčítání v České republice.
Škeble a divočina
„Adame, odhoď ten klacek, lépe se Ti půjde.“
„Nemůžu, já se jím bráním přírodě."
Než se mezi námi odehrál tento rozhovor, událo se několik důležitých věcí. Tak například jsme se v sobotu ráno sešli na Hlavním nádraží (Adam, Darina, Giovanni, Jirka, Marek, Martin, Paragraf a Pif), nastoupili do vlaku, dojeli do Týnce nad Sázavou, poprali se na trávníku před obchodem, rozdělili se na dvě skupinky, sešli k řece a začali sčítat vodní ptactvo. Marek s Martinem a Adamem se vydali od mostu v Týnci podél řeky. Cesta vedla divočinou pod továrnou. Loni tu ještě byly přerostlé olše a vrby a Marka si tu prohlížel párek ledňáčků. Během roku však byly stromy pokáceny, a tak se naše trojice ptačích prospektorů prodírala mezi pařezy, výhonky a suchou megatravou. Na břehu potkali několik lastur říčních škeblí a Martin s Adamem neodolali a hned si vzali několik vzorků s sebou domů. Z kamenů v řece je pozorovali skorci vodní, kteří předstírali, že jsou hnědé péřové kuličky s bílou náprsenkou. Jenže je prozradil jejich oblíbený tělocvik – dřepování.
Obrázek skorce jsme si vypůjčili z
http://www.sweb.cz/poutnik2/foto/druhy/d_skorec_vodni.html
„Nech ten mobil na pokoji, Adame, a přidej. Když si s ním nebudeš hrát, půjde se Ti lépe.“
„Já jsem prozvonil Giovanniho a Pifa, aby jim to nebylo líto. A Paragrafa. Ale toho jen krátkou chvilku, protože se ho bojím…“
Pif, Paragraf a Giovanni byli naštěstí
tak vytíženi sčítáním kačen,
že si nevšimli Adamova prozvánění
Nakonec se všichni setkali na konci Chrástu a ke Krhanicím už pokračovali společně. Zatímco Marek byl příliš měkký, Darina při první vhodné příležitosti vzala do úschovy Adamův mobil, a tak se jejich tempo o něco zrychlilo. Cestou potkali kromě kačen také tři labutě, které jim dávaly najevo, že mají jedinečnou šanci vykonat dobrý skutek tím, že se s nimi podělí o své svačiny. Pak až do Kamenného Přívozu potkávali jenom kačeny. Teplá zima prostě umožnila vodním ptákům přebývat na rybnících, které jindy bývají zamrzlé, a proto jich na řece, která zamrzá později, nebylo tolik.
Mokro v botě a ztracený rohlík
Pod Krhanickým mostem se napili, snědli něco sladkostí ze svých zásob a pokračovali dál. Následující úsek řeky je jiný. Je tu větší proud a vodního ptactva tu nebývá už tolik. Z Krhanic se po pravém břehu nedá jít podél vody, a tak odbočili na silnici, ze které zhruba po pár stech metrech sešli na cestu vedoucí ke střelnici. Naštěstí se tam dnes nestřílelo. Prošli kolem a po chvíli došli ke starému ohništi, kde poobědvali. U břehu v řece tu je několik velkých kamenů, které kluky lákaly k bižšímu prozkoumání. Naštěstí se je od toho podařilo odradit, takže jejich kalhoty a boty zůstaly suché. Pravda, Adamovi, který byl díky rezervním kalhotám připraven i na tuto variantu, natekla řeka trochu do jedné boty, protože tráva na břehu nebyla zdaleka tak pevná, jak vypadala. To ale byla výjimka. Martin svedl vcelku úspěšný boj s rohlíkem se salámem. Za cca 30 minut ho zvládl do sebe nasoukat téměř celý. Zbytek ale byl tak neposedný, že mu cestou vyskočil z ruky. Asi chtěl k někomu, kdo by ho snědl rychleji.
Cesta byla občas zpestřená nějakou překážkou
Darina přesvědčila Adama a Jirku, že by si mohli splnit část stezky věnovanou znalosti dřevin. Trvalo to sice nějaký čas, ale oba to s přehledem zvládli. Z Adama jednou bude bezesporu oddílový odborník na znalost přírody. Má na to, stejně jako na mnoho jiných věcí, i když zatím o tom neví. Mezitím došli k jezu u Kamenného Přívozu a po chvíli odpočinku spojené s občerstvením se opět rozdělili na dvě skupinky. Marek s Paragrafem a Martinem šli po hrázi k mostu, aby sečetli ptactvo na řece a zbytek se vydal po pohodlné cestě na nádraží.
„Mostní“ skupina už cestou žádné vodní ptáky nepotkala, ale na konci hráze při zkoumání plotu, na který narazila, byla oslovena nerudným mužem, patrně majitelem pozemku. Hromoval, co že prý tam hledají. Doporučoval jim, aby se vrátili, odkud přišli, nicméně, když slyšel, že pro ornitologickou společnost sčítají vodní ptactvo, obměkčil se a pustil je vraty ze svého pozemku ven. A přidal informaci o tom, že tu kdesi žije volavka popelavá a že tady na řece stejně žádní ptáci nejsou.
Marek s Párou a Martinem se pak vydali k nádraží. Martin do kopečku uháněl minimálně stejně rychle jako Mini-me v Tatrách cestou k Zelenému jezeru, a tak se ani nenadáli a stáli před hospodou. Zbytek skupiny nikde. Tak si řekli, že vykonají dobrý skutek a zaberou v hospodě místa. Bylo tam vedro, ale útulno. Obsadili jeden menší stůl, objednali si pití a po chvíli dorazil i zbytek. Do odjezdu vlaku zbývalo dvacet minut, a tak chvíli odpočívali. Někdo u coly, jiný u toniku a vlčata pod Paragrafovým vedením aktivně u kulečníku.
Ve vlaku cestou domů Darina s Markem potvrdili ve stezkách splněné aktivity, někdo si hrál s mobilem, jiný si povídal a jiný spal. I když jsme cestou potkali jen tři labutě, tři skorce, jednoho vysoko letícího kormorána, 138 kačerů a 106 kačen divokých, byl to skvělý výlet.
Cestou zpět byli kluci neuvěřitelně hodní. Čím to asi bylo?